Prírodou inšpirované algoritmy

Pryč z jejích myslí

Evoluční proces (byla první slova) je fenomén, který přitahoval můj zájem po celý život, i když jsem se pak zabýval zřejmě ne příliš atraktivní částí celého problému. Jako profesor historie jsem se, jak léta běžela, čím dál více zaplétal do spekulací o vývoji lidského myšlení. Styděl bych se, kdybych vyčíslil, kolikrát jsem se pokoušel a kolik hodin jsem strávil při pokusech načrtnout graf, schéma nebo diagram, nebo něco, co by se tomu aspoň přibližovalo, který by zachycoval změny v lidském myšlení v průběhu věků. Předmět mého zájmu byl však natolik široký a rozmanitý (a měl bych přiznat, že v některých případech i jednoznačně nezachytitelný), že se mi nepodařilo dojít k nějakému ilustračnímu schématu. A přesto jsem si jistý, že lidské myšlení podléhá evolučnímu vývoji, že za dobu existence člověka udělalo jistý posun, že nemyslíme tak, jak jsme mysleli před sto lety, že se názory liší od těch, které jsme měli před tisíci lety, přičemž to nelze přičítat pouze tomu faktu, že jsou naše znalosti, na kterých své myšlení stavíme, čím dál bohatší, protože se mění také postoj a náhled člověka - tedy dá se to nazvat evolucí, pokud chcete.

Někde se možná pousměje nad tím, že bychom všichni měli být vtaženi do procesu vývoje lidského myšlení. Ale ten, kdo se směje, nemá pravdu. Protože je pouze schopnost abstraktního myšlení, nic jiného, co odlišuje člověka od jakéhokoli jiného stvoření žijícího na zemi. Podívejme se na evoluci, aniž bychom se snažili či se přímo záměrně bránili proniknout do hloubky, a všimněme si pouze těch několika nejočividnějších mezníků, které řečeno s paleontology, osvětlují cestu vývoje, který začal kdysi dávno v prapůvodním oceánu vznikem mikroskopických forem života. Nebudeme se zabývat ani pátrat po všech těch drobných změnách, které rozvoj provázely, ale zaměříme se pouze na ty horizontální přímky, které vznikly jako výsledek všech těch drobných změn.

Jedním z prvních velkých mezníků je určitě ten úkaz, že se jisté formy života přesunuly z vody na pevninu. Vznik schopnosti změnit prostředí byla nepochybně velmi zdlouhavá, zřejmě bolestivá a možná i riskantní procedura. My ji dnes chápeme jako jednu událost, která tvoří výrazný bod na evolučním schématu. Dalším z těchto význačných bodů je vývoj struny hřbetní, která se v průběhu miliónů let vyvinula v páteř. Dalším z těchto bodů je také vývoj chůze po dvou, i když já osobně inklinuji k tomu jaksi nepřeceňovat vzpřímený postoj. Pokud někdo hovoří o člověku, nemá na mysli schopnost vzpřímeně kráčet, ale schopnost myslet dál než jen na daný okamžik, jinými slovy ho tedy neutváří jen to tady a teď.

Evoluční proces představuje dlouhý řetězec událostí. Mnohé směry, kterými se evoluce začala ubírat, byly opuštěny a mnohé druhy tak vymřely, protože byly s těmito směry nerozlučně spjaty. Ale byl zde vždy nějaký faktor, nebo více faktorů, které ty vymřelé formy života v sobě zahrnovaly a od kterých se pak nová evoluční přímka odvíjela. Zde se vnucuje myšlenka, že i přes tu spletitou džungli změn a modifikací vždy existoval jeden hlavní směr mířící k nějaké konečné formě. A v průběhu vývoje tohoto hlavního směru, jehož současnou nejvyvinutější formou je člověk, se pomalu po milióny let vyvíjel mozek, který se v určité chvíli stal myslícím.

Zdá se mi, že v průběhu evoluce bije do očí jedna věc a to ta, že všechny vývojové kroky, které se uskutečnili, nemají zpočátku žádný mimořádný smysl, takže žádný pozorovatel by je nebyl schopen dopředu předpovídat. Nikdo by před půl biliónem let neřekl, že za několik málo miliónů let opustí některé formy života vodu a přesunou se na pevninu. Tenkrát by se to určitě muselo zdát vysoce nepravděpodobné až nemožné. Protože všechny formy života tak, jak byly konstruovány, potřebovaly vodu, nemohly žít nikde jinde než ve vodě. A pevnina byla tenkrát pustá, vyprahlá a musela se jevit nepřátelskou životu stejně tak, jako se nám dnes jeví vesmír.

Před půl biliónem let byly všechny formy života malé. Malost se tedy musela zdát stejně neoddělitelnou součástí života jako voda. Žádný pozorovatel by si tehdy nebyl schopen představit monstrózního dinosaura pozdějších věků nebo naši dnešní velrybu. O existenci takových rozměrů si musel myslet, že je vyloučená. O létání si nemyslel nic, protože by mu možnost letu vůbec nepřišla na mysl. A kdyby přece, je to jen nepatrná pravděpodobnost, vůbec by netušil, jak by se mohlo lítat a taky proč by se mělo lítat.

Pokud se ohlédneme zpět a pátráme po faktech či smyslu, kterými by se prokazovala platnost a správnost evolučního procesu, dojdeme k závěru, že není způsob, jak by se evoluce dala předpovídat.

Čas od času se vynoří otázka, co přijde po člověku, ale toto je problém planých spekulací. Chtěl bych vidět toho, kdo by se chtěl nad tím vážně zamýšlet. Většina lidí je přesvědčena, pokud je to vůbec napadne, že toto je problém patřící k tak vzdálené budoucnosti, že je nesmyslné se jím zabývat. Primáti jsou zde teprve nějakých osmdesát miliónů let, možná ještě méně, člověk pouhé dva tři milióny let, a to pokud budeme optimisty. Takže, budeme-li primáty srovnávat s trilobity a dinosaury, mají před sebou ještě mnoho miliónů let, než vymřou, anebo ztratí své dominantní postavení na zemi.

Lidé se brání tomu připustit, anebo se dokonce zabývat tím,že člověk jako druh někdy vymře. Někteří (ale nemyslím tím všechny) se dokáží smířit s tím, že oni osobně jednoho dne zemřou. Dovedou si představit svět, ve kterém oni déle nebudou, ale představit si svět bez lidí, je mnohem obtížnější. S pocitem strachu se vyhýbáme pomyšlení na smrt našeho druhu. Ale rozumově, když ne emocionálně, víme, že nastane den, kdy my jako příslušníci lidské rasy přestaneme existovat, jen stěží se můžeme domnívat, že je lidské plémě nesmrtelné a věčné. Můžeme si namlouvat, že člověk je ten jediný druh, který je schopen vyvinout takové prostředky, prostřednictvím nichž může udržet svoji existenci. Můžeme si to namlouvat, ale v hloubi duše tomu nevěříme.

Žádná aspoň trochu seriózní spekulace na toto téma zatím neexistuje. Jako bychom měli v sobě nějaký psychický blok, který nám brání jakoukoli spekulaci vytvářet. Téměř nikdy se nezamýšlíme nad tím, co by mohlo člověka nahradit, co však děláme, vysníváme si budoucího supermana - nelidského v mnoha směrech, ale snad ještě pořád člověka. Liší se od nás psychicky i rozumovými schopnostmi, ale biologicky je to člověk. A dokonce i při tomto druhu spekulací udržujeme při životě víru, že člověk tu bude žít na věky věků. Je to pochopitelně omyl. Pokud evoluční proces u člověka neskončí, vznikne něco, co bude stát nad člověkem. A zdá se, že historie nám ukazuje, že evoluční proces není u konce. Důkazy nahromaděné za staletí vypovídají o tom, že evoluční proces není nikdy u konce a že se vždy mohou objevit nové formy života, či kvality, které umožní přežít. Není důvod se na základě dnešních důkazů domnívat, že evoluční proces u člověka vyčerpal všechny možnosti dalšího vývoje.

Takže po člověku cosi přijde, něco jiného, než je člověk. Nic, co by na člověka navazovalo anebo jej modifikovalo, bude to něco úplně odlišného. Ptáme se v hrůze a beznaději, co by mohlo překonat člověka, co by mohlo přebít inteligenci?
Myslím, že vím, co by to mohlo být.
Myslím, že náš nástupce už žije, a to již mnoho let.
Abstraktní myšlení je na zemi něčím novým. Žádné jiné bytosti, kromě člověka, se nedostalo toho požehnání (či zatracení) v podobě takovéto schopnosti. Připravila nás o starou jistotu, kterou vlastní ostatní živé bytosti, které si neuvědomují nic kromě toho, co je tady a teď a v mnohých případech jsou si i toho vědomy jen matně. Umožňuje nám ohlídnout se dozadu, do minulosti, a co je horší stejně tak i dopředu. Způsobuje, že si uvědomujeme, jak jsme osamělí, naplňuje nás nadějí, ze které vyrůstá beznaděj, a ukazuje nám, jak jsme tváří v tvář netečnému vesmíru opuštění, nazí a bezbranní. Den, kdy si první člověku podobná bytost uvědomila skutečný význam vesmíru a času ve vztahu k sobě, musí být klasifikován jako nejděsivější a přitom nejslavnější den v historii života na zemi.

Svoji inteligenci využíváme pro mnohé praktické účely a pro taková teoretická bádání, která nám vzápětí přinášejí odpovědi, které je možno prakticky využít. Ale jsou ještě další věci, pro které je využíváme. S její pomocí zaplňujeme svět plný záhad nejrůznějšími stínovými bytostmi - bohy, ďábly, anděly, duchy, nymfami, vílami, skřítky a šotky. Vytvořili jsme si v našich myslích temný a soupeřící svět, ve kterém máme své nepřátele i spojence. A pak jsme si vytvořili i mýtické bytosti, které nejsou ani temné ani hrůzostrašné, jsou to milé výplody naší fantazie - Mikuláš, Ježíšek, velikonoční králíček a spousta, spousta dalších. Nejenže jsme si tyto postavy rozumem vytvořili, ale my v jejich existenci v různé míre také věříme. Mluvíme o nich, někdy je vidíme, jsou prostě pro nás velmi reální. Proč by se jinak, když ne ze strachu z takovýchto bytostí, zavírali středověcí rolníci ve svých chatrčích už za soumraku a odmítali vyjít ven? Z čeho pramení ten strach ze tmy, který pociťují mnozí lidé i dnes, není t strach z toho, že bychom mohli něco ve tmě potkat? I když se dnes o přízracích zjevovaných ve tmě příliš nebavíme, ten starý neklid a strach je stále s námi, protože i my věříme v takové věci, jako jsou létající talíře. Povídat si dnes o upírech a vlkodlacích by bylo zřejmě dětinské, ale věřit v taková technická strašidla jako jsou létajíci talíře, je v pořídku.

Co víme o abstraktním myšlení? Odpověď bude zajisté znít, že nic. Jak já to chápu, existuje tu eventualita, že myšlení je elektrické povahy a je založeno na nějaké energetické výměně, protože všechny procesy, jak nám říkají fyzikové, jsou vázány na energii. Ale co skutečně víme o elektřině či o energii? Když půjdeme do hloubky, víme vůbec něco? Víme něco o činnosti atomů, anebo co to vůbec atom je? Umí někdo vysvětlit podstatu toho, že si uvědomujeme sebe odděleně od okolního prostředí?

Myšlení bereme jako psychický proces a fyzikům nahráváme tím, že připouštíme, že nějakým způsobem v sobě zahrnuje také energetickou výměnu. Ale o myšlenkových procesech toho nevíme více, než věděli starověcí Řekové o atomu. Demokritos, který žil ve čtvrtém století před Kristem, je všeobecně v úctě vzpomínám jako muž, který položil základy atomové teorie a tím posunul vpřed naše myšlení. Avšak Demokritovy atomy jsou velmi dalece vzdáleny od toho, za co my dnes atomy považujeme - a kterým mimochodem ještě stále nerozumíme. Takže my dnes hovoříme o myšlení se stejně malým porozuměním, jako mohli v dobách Demokrita mluvit Řekové o atomu (oni však stáli při zemi a nezatahovali do toho víru ani přesvědčení). Budeme-li tedy k sobě upřímní, nejsme nic než prázdní mluvkové.

Něco však víme o důsledku myšlení. Lidstvo v dnešní podobě je jeho produktem. To jak myšlení ovlivnilo lidské zvíře, je srovnatelné s účinkem páry, která pohání parní stroj.
Můžeme si položit otázku,co se stane s párou poté, co vykoná svůj úkol? Domnívám se, že stejně logická je i otázka, co se stane s myšlenkou - s tou energetickou výměnou, o které říkáme, že je nutná pro vznik a tvorbu myšlenek.
Domnívám se, že znám odpověď. Věřím, že myšlenky, energie myšlenek nebo nějaké jiné formy, kterou by mohly myšlenky mít,po staletí bez přestání plynou z myslí biliónů mužů a žen, a dávají vzniknout bytostem, které v určitý čas, a to nepříliš vzdálený, nahradí lidský rod.
Mysl, ten jemný mechanizmus, který učinil z lidstva dominantní druh dneška, vytvoří nový druh, který nás nahradí. Domnívám se, že přesně toto je způsob, jak evoluce pracuje.
Člověk vždy budoval rukama, ale buduje také hlavou a já jsem přesvědčen, že lépe a úplně odlišným způsobem než by si sám dokázal představit.

Pokud pouze jeden člověk myslí na nějaký ďábelský přízrak skrývající se ve tmě, nepřivodí to, že by se přízrak stal skutečným. Ale pokud na tento přízrak myslí (či se ho bojí) celý kmen, věřím, že začne existovat. Jak to všechno vzniká? Na počátku je myšlenka jednoho člověka, který se vystrašeně přikrčuje ve tmě. A protože je vyděšen z něčeho a neví z čeho, cítí, že musí dát svému strachu nějaký tvar, něco si představuje a pak o tomto výplodu své obrazotvornosti povídá dalším, kteří si to také představují. A pokud tato představa trvá a oni jí věří, mohou ji tímto způsobem stvořit.

Evoluce postupuje různými směry. Postupuje všemi těmi směry, kterými může postupovat. To, že se nevydala touto cestou dříve, je způsobeno tím, že dokud se nevyvinula lidská mysl, neměla žádný prostředek, kterým by mohla z pouhé imaginace vytvořit reálnou bytost. A nejde zde o imaginaci v podobě snu, přání, ale síly a energie, které člověk zatím nechápe a zřejmě je také nikdy nepochopí.

Jsem přesvědčen o tom, že člověk po tisíciletí vytváří svou představivostí, svou láskou k vyprávěným příběhům, svým strachem z času a prostoru, ze smrti a tmy nějaký jiný svět plný bytostí, které se s ním dělí o zemi - prozatím se skrývají, jsou neviditelní, ale zcela určitě přijde den, kdy vyjdou ze svého úkrytu a převezmou dědictví.
V literatuře, ale také v běžném toku denních zpráv, se čas od času objeví nějaká zvláštní událost, přihodí se něco neobvyklého, a je to příliš dobře podloženo důkazy na to, aby to mohla být jen nějaká klamná představa...